O vzniku Srnčí a kočičí

Milý budoucí bubeníku naší kapely,

nemohl by ses prosím někde vynořit z éteru a překročit práh naší lesní zkušebny? Ale to předbíhám. Všechno začalo už dávno. Bydleli jsme v Brně, na takovém klidném místě. Akim se vždy poslušně zastavil na přechodu a vedle svištěly vlaky po železničním náspu jeden za druhým. V noci, když jsem tam ulehal, celý dům vibroval jak velká skříň kontrabasu. Jazzové synkopy kolejnicových spojů. Bydlelo se nám tam hezky, ale vždy nás to táhlo s ženou na venkov.

Podzimní venkov. Nikoho neznáš. Na Nový rok jsme obešli každý dům a rozdali chleba, který žena napekla. Po tom všem představování jsem byl vysílen, jako tvor, který náhle vydal moc energie. A ta se šířila, jako fotony letící ze vzdálené hvězdy vesmírem a padající na sítnice človíčků. Lidé viděli, že tu chceme doopravdy bydlet a hlavně žít, rozuměj s druhými. A přátelství? Ta na sebe dlouho nenechala čekat.

Martin a Lucie bydlí v lese nedaleko od vesnice. Ano, byla to Lucie, kdo často zpívá, když jde po polňačce domů. Jednou jsem se ocitl v té chaloupce plné tepla od kamen a zápěstí mi začalo škubat při pohledu na piano. „Můžu si zahrát?“. „Ale jistě,“ odpověděla Lucie, která nezaváhala ani vteřinu, a už svým temperamentním hlasem zasouvala význam do hraného standardu. Mrkli jsme na sebe a já jsem věděl, že se na venkově nudit nebudu. Lucie mi později přiznala, že patří mezi ty šílence, co se jak kobry omámené píšťalou z davu zvednou a Bobby McFerrinovi do náruče zpěvu padnou. Bobby nebyl ovšem tehdy moc nadšen, že si vybrala to nejvíc profláknuté: „Dont worry be happy.“

Na druhou stranu se jí nedivím, vždyť je to krédo jejího manžela! Martin, ten si opravdu starosti nedělal, basu za kontrabas vyměnil a hrát se na něj naučil. Neuvěřitelné, co ten dnes už padesátník dokázal za poslední tři roky. Ta motivace je jasná. Každý týden se sejdeme v chaloupce a hrajeme, a zkoušíme nemožné, a posloucháme se a komunikujeme, a zažíváme při tom neuvěřitelnou radost. Radost, kterou mi předával už kdysi Mirko Cvejn v rodném a jazzovém Frýdlantu. A tomu zas Karel Velebný. A tomu zas Amerika a té černoši a vlaky, synkopické rytmy kolejnicových spojů. Apoštolská posloupnost radosti z hudby a svobody.

Poněkud jsem to zkomplikoval minulý rok. Nechtěli mi nějak rozumět, že se s tou radostí chci podělit. Naše zkoušky začaly kromě nevázané hudební komunikace obsahovat jakési neuralgické uzlinky, ve kterých se zanítila zrnka odpovědnosti. Jak se vystoupení ve vesnici blížilo, frekvence a intenzita cvičení narůstala tak, že jsme nevnímali nic kolem, a přitom moje žena vymýšlela geniální pohoštění hostů. No napadlo by Vás to: sušené švestky marinované ve víně a slivovici a zapečené ve slanině? Plakáty vylepené v sousedních vesnicích na dveřích obchodů a hospod. Přišlo asi sedmdesát lidí! Tréma nás div nerozmetala, ale nakonec dobrý. Lidé spokojeni popíjeli pivko a kulturní dům byl toho prvního červnového večera najednou neuvěřitelně kulturní.

S vystoupením nezbylo se také nějak pojmenovat. No jo, mnoho návrhů, dlouhé přemýšlení, ale nic se nám nelíbí. Zeptal jsem se tedy své osmileté dcery a ta asi po dvou vteřinách navrhla jméno poměrně dobře vystihující její zájmy, ale kupodivu i naši kapelu: „Srnčí a kočičí.“ Kočky máme všichni a srnky nás při zkoušení jistě poslouchat chodí.

Moje dcerka mě vůbec překvapila. Jednoho dne přišla s notovou osnovou, ve které nebyly noty, ale text písně. „Taťko, tady máš písničku, co jsem vymyslela.“ Ukázalo se, že když k tomu přidáme modální strukturu se zvýšeným čtvrtým stupněm a sníženým sedmým, bude to znít krásně moravsky a zároveň vytvoří senzační prostor pro improvizaci dalších muzikantů.

Tomáš v „Miminko spi“ zahrál senzačně. Jeho saxofon je klidný a jasný, tak jako kdysi Coltranea. Hrajeme na nádvoří zámku v Lysicích a tenorová zvuková kvanta se nepravidelně odráží od zámeckých zdí. Tomáš bydlí ve vesnici pár kilometrů od nás a je připraven zahrát kdykoliv a cokoliv. Říkám si, jaké mám štěstí, že se v místě, kde jsme se rozhodli s ženou žít, nacházím přátelé a skvělé muzikanty! Jen Tebe, milý bubeníku, jsem zatím nenašel.

Kruci za pár minut, je uzávěrka té jazzové soutěže. Musím končit.

Zdraví Martin