Bylo nám radostí, když jsme byli požádání, aby jsme se s prázdninami opět rozloučili v našich oblíbených Moraveckých Pavlovicích. Ale popořádku…
V Pavlovicích jsou dost specifické, až „punkové“ podmínky. Hraje se na návsi, na valníku za traktorem, což kromě omezeného prostoru vyžaduje především jisté technické zabezpečení světel a ozvučení.
Začátkem roku jsme dostali pár vyřazených reflektorů z divadla a dvě lampy od našeho kamaráda Radka Kroupy. Během roku jsme pořídili ještě nějaké stojany, kabeláž, pultík… Za vydatné teoretické přípravy jiného kamaráda, zdatného světelného technika Josého, jsme se naučili, jak to vše dát dohromady, aby to svítilo a poslouchalo pult. Našeho bedňáka Slepejše jsme povýšili do funkce osvětlovače a v Pavlovicích měla nastat světelná premiéra…
Aby toho nebylo málo, postupně nám odpadli dva domluvení zvukaři a nás to donutilo improvizovat. Zachránil nás kamarád Honza Brdíčko, vybavil nás aparátem a mikrofony a zbytek byl na nás. Zatímco se lehce zapocený Slepejš potýkal s několika okruhy napájení, což výborně dokumentují fotografie v galerii, na kapelu zbylo zvučení. Pianista Martin sám bez propojení mnoha kablíků a zařízení nezahraje tón, takže se věnoval především sám svým drátům, Tomáš nám před vystoupením onemocněl, obě holky raději opustily vlečku a tak životní premiéra zapojení a zvučení zbyla na druhého Martina. Chvilku jsme ještě přemýšleli, že Slepejše povýšíme na funkci osvětlovač-zvukař, ale když jsme viděli, že se o něj pokoušejí mdloby, raději jsme od toho nápadu rychle upustili.
Vše se nakonec povedlo zapojit a nastavit a my se rozehráli …a bylo nás dokonce slyšet i vidět. Po pár písničkách, když jsme se, i přes velmi chybějícího Tomáše, pěkně rozehřáli, přichází první výpadek proudu. Slepejš vše kontroluje, nahodí pojistku na bubnu prodlužky a my za chvíli pokračujeme a snažíme se znovu rozjet. Druhý výpadek… Martin ještě asi 20 sekund hraje vášnivě sólo na nástroj, který však už chvíli zarytě mlčí. Slepejš znovu opakuje celou operaci… Po krátkém poučení o indukci se plácne do hlavy a rozmotá ještě zbytek kabelu na cívce prodlužky. Tímto se už definitivně podařilo elektrické proudy zkrotit a my mohli znovu naskočit a v klidu dohrát zbytek programu.
Slepčovi tímto patří velký dík za odvahu s jakou se pustil do nové branže, ale i za obětavost. Protože zatímco „páni umělci“ odjíždí, on (s Martinem) za chatrného osvětlení vše rozpojuje, smotává a balí. To je holt život bedňáka…